Na hradě Okoři…

   Pohled na osvětlenou Okoř v listopadu večer je více než mystický. Projížděla jsem tudy před časem a nenápadně osvětlená zřícenina mě lákala k pohledu více než letmému. Ve vteřině se mi rozběhl v hlavě film. Fantazie běžela na plné obrátky a představy se rodily jedna za druhou. Okamžitě jsem si vybavila pocit, kdy jsem jako školačka četla duchařské příběhy a pak se třásla strachy pod peřinou, jakmile jsem zhasla lampičku.

 

   Co všechno způsobí jeden jediný pohled! Teď večer bych na opuštěnou zříceninu  nešla ani za nic. I přesto, že ve dne jsem tam byla několikrát, představa, že bych tam měla jít za tmy, kdy se člověk bojí vlastního dechu, mi naježila chlupy po celém těle. Co když tam opravdu straší? Co když je tam něco nadpozemského? Co když je tam duch? Co když …

   Držela jsem se pevně volantu a jela pořád dopředu. Ale hlava se otáčela zpět. Až když jsem vyjela kopeček a hradní věž mi zmizela ve tmě, jsem svou pozornost zase začala věnovat plně řízení. A takhle je to se mnou pořád. Pořád jsem ta malá holka, co se ráda bojí a ohlíží se zpět. Zpět do dob, kdy jsem četla kata Mydláře a nebo Čachtickou paní. Myslím, že všichni to děláme. Vracíme se v sobě zpátky, ale nepřipadá nám důležité o tom mluvit. A to je škoda, protože vždycky je co sdělit.

P.S.: Když jsem jela o dvě hodiny později zpět, zastavila jsem, sice v tom nejhloupějším místě, ale výhled tu byl nejlepší. Stála jsem tam celých deset minut a tajil se mi dech nad tou krásou. Celou  nádherou podívanou umocnilo nebe poseté hvězdami. Když jsem se nabažila, velmi zvolna jsem se rozjela k domovu.

Teď už to víte i vy, a mě je moc dobře.

( 15.11.2006 )