Kniha,knížka, knížečka

Kniha. To je slovo…Od malička jsem k němu měla zvláštní úctu. A když jsem pak sama poznala, co se v takové knize všechno může skrývat, moje touha po poznávání narostla do obrovských rozměrů.  Během života jsem už brala do ruky kdejakou knihu. Nejdřív to byly leporela, to když jsem byla mrňousek, který toho o životě ještě moc neví. Později přišly na řadu knihy složené z časopisů, které mi  strýček knihař svázal abych toho s sebou mohla tahat víc a křivit si záda. Ale ještě před tím byla moje úplně první opravdová kniha, kterou jsem si sama přečetla – slabikář. Jak já ho milovala. Nedávno jsem si z nostalgie a stesku po letech dětských jeden výtisk zaopatřila pomocí zásilkové služby a už pyšně trůní v mojí, už tak přeplněné knihovně.

 No a pak přišla na řadu literatura pro holky, o prvních láskách a zklamáních. Louskala jsem to všude. V  autobuse, v tramvaji, ve škole pod lavicí, doma pod peřinou a nic nedbala na rady starších a moudřejších, že i ty ostatní knihy, které si denně tahám na hrbu do školy a zpět by bylo třeba občas otevřít a seznámit se s jejich obsahem. Ale nevěděla jsem o nikom, kdo by je miloval. Učebnice.

Tak tyhle knihy se mě držely pěkně dlouho. Od první třídy, přes tři a půl roku na učňáku a pak ještě další tři roky na nástavbě. Ale k nim se vždycky vešla nějaká ta, co tam sice moc svým obsahem nepatřila, ale která mi daleko lépe a radostněji dokázala zpříjemnit život. Byly to knížky různého zaměření. Zamilované, detektivky,  strašidelné a duchařské, byly to i zpěvníky a slovníky, atlas sem tam, a vkladní vůbec nikdy.

Co já už s knihou všechno zažila, jéje, to by bylo klidně na příspěvek do soutěže. Kvůli knize jsem jezdila často pozdě domů, neboť jsem nestihla vystoupit tam, kde jsem měla, a pak jsem se musela vracet a čekat na další autobus. Knihy mi několikrát pomohly i při stěhování. Když jsem byla sama a potřebovala rozebrat skříňku, nebyl nikdo kdo by mi ji podržel, štos knih na podložení mi byl velmi milým společníkem.  Jednou mě na ulici oslovil pán, se slovy „Koukám, co to máte v ruce za knihu, máte dobrý vkus…“ Nevím jestli to myslel vážně nebo chtěl jen půjčit na lístek, ale rozhodně mě to překvapilo.

Ke knize přistupuji s úctou. Bolí mě, když mi náhodou vypadne z ruky na zem.Nikdy jsem s knihou nebouchla o stůl. Ani jsem nikdy nikoho knihou neuhodila. Vzpomínám si, že u pár mých spolužáků to bylo na denním pořádku. Mlátili se matikou hlava nehlava. Tak to já ne.

Knihovna u nás doma je, jak už jsem řekla, plná knih. Můj bezmála čtyřletý synek má tu svoji taky skoro plnou. Baví mě pozorovat ho, jak s knihou pracuje. Chová se k ní něžně a obezřetně. Zbytečně nemačká stránky a jestli nějakou někdy roztrhl, tak jenom proto, že jeho baculaté prstíky nebyly dostatečně obratné a šikovné. Postupně se ale zdokonaluje. Ve svém věku už ví, že knihy jsou plné zajímavých, veselých a napínavých příběhů. I když u dětí je to jinak než u dospěláků. Tedy aspoň u ONdry to tak bylo: drčeli jsme dokola pejska a kočičku jak myli podlahu asi dva měsíce. Ještě jsem ani nestačila vydechnout a na šest týdnů nastoupil Honzík a jeho cesta vlakem a prázdniny v Koníkovicích. Ale ať už to byly mašinky, Hrubínův Špalíček nebo Křemílek s Vochomůrkou, vím, že ke knize si vytvořil velmi kladný vztah. A to mě moc těší, protože vím, že s knihou je život daleko bohatší  a barevnější.

Často mu opakuji slova, která nemám ze sebe, ale která jsou moudrá a pravdivá: „Jak jednáš s knihou, tak jednáš s člověkem.“